Jak vznikl tento projekt? Tak nějak osudově. Začala jsem docházet na Oddělení následné péče v Liberci za svojí nemocnou maminkou a hodně jsem o tomto prostředí přemýšlela. V povědomí široké veřejnosti je Oddělení následné péče (bývalá LDNka) prostředí, které v nás vzbuzuje negativní emoce. Máme zafixováno, že je to prostředí, kam se chodí umírat. Tak to ale rozhodně není. Je tu většina pacientů, u kterých je léčení prostě jen dlouhodobější a znovu se vracejí do života. Teprve když se jedná o chorobu nevyléčitelnou, přichází na řadu téma, kterému se naše společnost vyhýbá. Téma, s kterým si prostě nevíme rady. Téma, kterého se všichni bojíme. Možná nastal čas to začít měnit…

Dříve nebo později se téma umírání dotkne každého z nás, protože smrt je přirozená součást našeho života. A my bychom měli začít uvažovat jinak. Pro začátek možná postačí zbavit se strachu z tohoto prostředí. A zbavit se strachu lze jedině tak, že předmět svého strachu dokonale poznáme.

Jsem toho názoru, že bychom měli žít tak, abychom byli co nejvíce šťastni a svoje štěstí rozdávali druhým. To, co bychom ale měli udělat, je přemýšlet o hodnotách, za kterými směřujeme. Návštěva takového zdravotnického zařízení nám v tom může hodně pomoct.

Tak především - je pro mě zcela nepochopitelné, jak naše společnost podhodnocuje práci veškerého zdravotnického personálu. V mých očích jsou to hrdinové, kteří si zaslouží tu největší úctu a obdiv! Jsou to lidé, kteří nám tiše, skromně a obětavě každý den pomáhají v těch nejtěžších životních chvílích! Jak těžká práce to je, poznáme teprve tehdy, až ji budeme sami potřebovat! Co kdybychom ji začali oceňovat už teď? Možná někdo namítne, že neměl vždycky úplně nejlepší zkušenost s personálem. Ale ruku na srdce, dokázali byste si s nimi svoji práci vyměnit?

Jak jsem docházela na návštěvy a pozorovala prostředí, lidi a všechno kolem sebe, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc. Že je tohle prostředí absolutně upřímné, je to takový malý ostrůvek pravdy v tom našem dnešním civilizovaném a uspěchaném světě. Tady končí veškeré pozlátko, přetvářka a faleš, dokonce i společenské postavení. Tady je úplně jedno, jaký má kdo dům nebo třeba automobil. Tady jsou si všichni lidé rovni a stávají se skutečně sami sebou. Přicházejí sem jen se svojí energií a se svojí obnaženou lidskou duší. A to je velké téma pro každého z nás.

V jednoduché situaci tu nejsou ani členové rodiny, kteří nemocné pacienty navštěvují. Tady jsou stateční, ale když odcházejí ven, vidím mnohokrát v jejich očích, jaký vedou velký vnitřní zápas.

A tak se zrodil nápad. Přinést do těchto prostor umění. Umění, které je pozitivní, má velkou šanci všem pacientům pomáhat, protože já věřím, že každá vteřina zapomnění má hluboký smysl. Pokud si na výstavě vyberete jeden jediný obrázek, který alespoň na chvíli zahřeje vaši duši a zapomenete na všechno trápení, které tady prožíváte, poslání výstavy se naplnilo. Výstavy se budou pravidelně obměňovat. Čas v tomto zařízení utíká velmi pomalu, někdy mám pocit, že se tu i zastavil. Můžu zaručit všem výtvarníkům, že si jejich výstavu skutečně každý velmi dobře a pečlivě prohlédne.

Oddělení následné péče už dávno není to, co bývalo, prostředí se den ze dne mění k lepšímu. Na chodbách září pozitivní barvy, je tady knihovna, květiny, dokonce i skutečný ptačí zpěv. Slyším ze všech stran, že je to velká zásluha paní primářky. Nejsem odborník, nevidím do lékařského „zákulisí“, ale z lidského pohledu vnímám velmi krásnou a milou ženu, z které vyzařuje porozumění a klid. A to je - podle mého názoru - přesně to, co tohle prostředí potřebuje. Chci věřit tomu, že tento projekt pomůže přitáhnout pozornost veřejnosti a přinese zároveň i tolik potřebné investice, které tato budova zoufale potřebuje. 

                                                                                             

                                                                                                                                                          

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           052_6 Jana Pokorná, autorka projektu